Rebeca | Rebeca

V hlavě mi zněla spousta otazníků. Co že to řekl ten starší muž? Proč nedal mému otci druhou šanci? Proč mě musí zrovna zabíjet? Proč musím zemřít? Co asi udělá ten mladý s mým tělem? Jak mě rodiče najdou? Najdou mě vůbec? Proč musí zrovna můj život zkončit takhle brzy?

Ani jsem si neuvědomovala, co se se mnou děje od té věty, kterou vyřkl z úst ten starší muž. Přemýšlela jsem o mém dosavadním životě, přišla jsem na to, že byl prázdný. Sice jsem měla vše na co jsem si vzpoměla, ale nikdy jsem nezažila dobrodružství, nikdy jsem se doopravdy nezamilovala. A šanci na to, že něco takového ještě v životě zažiju mi sebere můj mladý únosce.

Únosce, který mě svázal ruce i nohy, zalepil pusu, posadil mě na zadní sedačku auta, sám si sednul za volant a nastartoval. Beze slova mě vezl na místo, na místo o kterém jsem nevěděla vůbec nic, ale které mělo být moje poslední. Plakala jsem.

Asi hodinu jsme jeli. Míjeli jsme domy, velké luxusní domy, paneláky, i ty rodinné domky. Domky, kde po zahrádce pobíhaly děti, nahlas se smály, domy u kterých byla rozkvetlá zahrada. Takové domy jaké já nikdy mít nebudu. Vyjely jsme z města. Místo domů jsem teď z oken pozorovala rozkvetlé zahrady, rybníky, les.

Dojely jsme na lesní cestu. Nikde nebylo ani živáčka, nebyla vidět ani rychlostní silnice po které jsme přijeli. Ideální místo na vraždu a na následné zahlazení stop. Auto zastavilo. Srdce mi bušilo jako nikdy předtím. Bála jsem se, ale už jsem neplakala. Muž otevřel dvěře. Uslyšela jsem jak se podrážkou dotknul země. Stoupl si. Kráčel k zadním dveřím.Třásla jsem se. Muž otevřel zadní dveře. Odtáhla jsem se na druhou stranu auta. Muž mě chytl za nohu a vytahoval mě z auta ven. Bránila jsem se, ale nešlo to. Neměla jsem dost síly. Muž mě vytáhl z auta. Spadla jsem na kamenitou lesní cestu. Kamínky se mi zarývaly do nohou. Seděla jsem na cestě, cítila jsem se bezmocná. Muž si poodhrnul košily a z podopasku vytáhl zbraň. Malou, nenápadnou zbraň, ale mocnou. Tak tahle pistolka, která vypadá jako hračka pro děti mě má zabít?

Muž namířil zbraň na mě. Podívala jsem se mu do očí. Stiskl spoušť, zavřela jsem oči, slyšela jsem ránu.

Nikdy jsem si nemyslela, že čas jde takhle spomalit. Čekala jsem až mě kulka vypálená z té malé ,,hračky" bolestivě zasáhne. Čekala jsem, až se projektyl zarazí někam do mého těla.

Čekala jsem na bolest, kterou bych měla každým okamžikem cítit, na to jak se ven z mého těla prodere ven pramen teplé krve, na to světlo v tunelu, na smrt.

Ráno mě probudilo cvaknutí zámku, muž, který mě unesl otevřel dveře a vešel dovnitř. ,,Dobré ráno," řekl mi. zvedla jsem hlavu z matrace, ale musela jsem se chytnout za tvář, hodně to bolelo. ,,Bolí tě to?" zeptal se. Neodpověděla jsem mu. Sedla jsem si na matraci,obejmula jsem si kolena. V noci jsem se vůbec nevyspala, celou noc jsem měla svázané ruce, matrace byla tvrdá a hrozně smrděla.

Sedl si vedle mě. ,,Bolí tě to?" zeptal se znovu. ,,Jo bolí! To si myslíš,že když mě jednu flákneš, že to jen tak vyšumí?!" Křičela jsem na něj. ,,Promiň, nechtěl jsem ti nijak ublížit, tady máš led, dej si to na to, ať si tvůj papá nestěžuje, že jsme ti skřivily vlásek." řekl ironicky. Vyrvala jsem mu led z rukou a připlácla jsem si ho na tvář. Zasyčela jsem bolestí. ,,Je to lepší?" zeptal se, ale nic jsem mu na to neřekla. ,,Jsi připravená na telefon otci?",,Samozdřejmě." Odsekla jsem. ,,Tak pojď." chytl mě za rameno a vedl mě po schodech dolů. Na velké kožené pohovce seděl asi padesátiletý muž. ,,To muselo být těžké synu, unést tak překrásnou dívku." Poznamenal. ,,Celkem ujde,"řekl muž, který mě vedl dolů. ,,Tak se tu posaď slečno." Vyzval mě ten starý. ,,Zavoláme tatínkovi," vytáhl z kapsy luxusního obleku mobilní telefon, vytočil číslo, a vrazil mi mobil k uchu. Nemohla jsem ho držet sama, protože ruce jsem měla od provazů celé modré.

Na druhé straně drátu se ozvalo ,,Prosím, tady Kolins." Byl to hlas mého otce. ,,Tatí!" Zakřičela jsem do telefonu, plakala jsem a muž v obleku mi sebral telefon oddělal od ucha.

,,Dobrý den, pane Kolinsi," chvilku bylo ticho. ,,Ano, máme vaši dceru, vaši jedinou, milovanou dceru," zase bylo ticho, zřejmě mluvil můj otec. ,,Ne, my nechceme peníze, chceme něco jiného, chceme všechny data o našich atomových zbraních, všechny záznamy o trestancích a všechny informace o obraně státu, moji; nabídku si rozmyslete, zavolám vám dnes večer. A žádnou policii!" Muž zavěsil. ,,Odveď ji nahoru do pokoje, dej jí něco k jídlu, prostě se o ni postarej. A nerozvazuj jí ruce a svaž jí nohy, ať nám mrška neuteče." ,,Jasně otče." Muž mě odvedl nahoru do pravděpodobně mého pokoje. ,,Nechtěl jsem tě včera uhodit, ale kdybys mi utekla měl bych průser." ,,Ten budeš mít tak jako tak," řekla jsem drze. ,,Mohl bys mi prosím, prosím, rozvázat ruce?" ,,Ne, to bych teda nemohl," řek necitlivě. Vzal provaz a svázal mi nohy. ,,Pošlu sem někoho s jídlem." Řekl a vyšel ven z místnosti. Zavřel za sebou dveře a zamčel.

Asi za půl hodiny přišel menší chlapec. Mohlo mu být asi kolem 17, stejně jako mě. ,,Ahoj, jsem Bart, a donesl jsem ti něco k jídlu." Ani jemu jsem neodpověděla. ,,Páni, říkali mi, že seš hezká, ale že až takhle hezká, to bych neřekl." ,,Dík." ,,Udělal jsem míchaný vajíčka," řekl a přistoupil blíž. Sedl si vedle mě a začal mi dávat do pusy jednu lžíci za druhou. ,,Páni, máš úplně modrý ruce." ,, Jo, rozvážeš mě? Prosím?" řekla jsem žalostně a udělala jsem psí oči. ,,Rád bych,ale nemůžu." ,,Hm, řekneš mi aspoň kde teď jsem?" ,,To taky nemůžu." ,,A co ty jsi? Poskok?! Nemáš vlastní mozek?" ,,Myslím, že už nemáš hlad." Zvedl se a šel pryč. Zamknul dveře a já zase zústala sama mezi čtyřmi stěnami s matrací a dekou. Těšila jsem se až ti únosci zavolají mému otci a řeknou mu, kde bude místo předání.

Nevím za jak dlouho to bylo, ale slunko mi už pomali přestávalo svítit do místnosti tím malým oknem u stropu, když můj únosce vešel do dveří. ,,Tak pojď," řekl. ,,Jak mám jít, když mám svázaný nohy?" ,,Dobře, rozvážu tě." Vytáhl z kapsy skládací nůž a přeřízl mi provazy na nohou. Scházela jsem opět ze schodů a už jsem opět viděla starého muže na pohovce.

,,Tak se tu posaď," dal mi mobil opět k uchu. V přístroji se ozval hlas mého otce ,,Tady Kolins." ,,Ahoj tati!" zakřičela jsem úskostlivě do mobilu,ale ten starý muž mi ho opět sebral. ,,Tak jak jste se rozhodl pane Kolinsi?" Dlouho bylo ticho, můj otec něco říkal. ,,Ne to je nepřípustné." Řekl muž v obleku a zase bylo ticho, když mluvil zrovna můj otec. ,,Ne, my nepolevíme," ze sluchátka jsem slyšela zoufalý křik mého otce, chvilku prosil, ale pak už muž v obleku zavěsil. ,,Tak co?" zeptal se můj únosce. Jeho otec se podíval nejdřív na mě a pak na něj, potom zase na mě. ,,Vypadá to, že pro tvého otce je důležitější bezpečnost státu, než život vlastní dcery. Chtěl smlouvat, tak má smůlu. Okamžitě se jí zbav. Zbraň máš Nicolasi." ,,Jo mám, ale otče, nepočkáme ještě? Třeba se ozve." ,,Ne, to je moje rozhodnutí, zabi jí. Vem si auto a vyřiď to co nejdřív."

První věta, kterou jsem od něj kdy slyšela byla: ,,Ruce vzhůru a ani slovo." Zrovna jsem vyšla ze dveří mojí soukromé střední školy. Ucítila jsem hlaveň jeho zbraně na svých zádech. Okolo chodily davy studentů, ale nikdo si ničeho nevšiml. ,,Pojď se mnou k autu a ani slovo." Řekl. Pomali jsem kráčela k autu. Mlčela jsem. V rukou jsem svírala svojí kabelku s učením, muž ji spatřil, vytrhl mi ji a položil na zem. Ruce se mi třásly. ,,Teď jdem pomali k autu." Dveře auta se otevřely z dveří vyskočil vysoký muž v kapuci a otevřel je dokořán. Muž co stál za mnou mě chytl za hlavu a strčil mě do vozu. Bála jsem se, nedokázala jsem říct ani slovo. Muž si sedl vedle mě a zavřel dveře. ,,Jeď!" řekl chlápkovi v kapuci, který si přesedl za volant.

Auto se rozjelo vpřed.

,,Co se děje?" zeptala jsem se. ,,Mlč!" konečně jsem se odvážila podívat do očí únosci, který seděl vedle mě. Byl krásný, mladý, tipovala jsem, že mu je tak kolem dvaceti. Měl hnědé oči, tmavé vlasy a svaly na rukou. ,,Koukej se dopředu." ,,Co se děje? Proč jste mě unesli?" ,,Máš bohatýho fotříka, kterej je určitě ochotnej za tebe určitě ochotnej dát cokoli." Ozval se řidič v kapuci. ,,Mám u sebe kreditní kartu, dám vám jí, je na ní tolik peněz, že by jste za ně měli pár vilek, dám vám peníze, ale pusťte mě." ,,Ale my nechceme peníze zlatíčko, tvůj tatínek pracuje na ministerstvu obrany, budem potřebovat pár informací." Řekl zase týpek v kapuci. ,,Nebav se s ní!" Okřikl ho muž sedící vedle mě. ,,Zalepím ti pusu, abys nám do toho nekecala." řekl zase. Vytáhl pásku a nalepil ji na moje pečlivě nalíčené rty.

Ano, jsem dcera ministra obrany. Jmenuji se Rebeca Kolins, je mi 17 let, a teď vám povídám můj příběh, příběh, který určitě ovlivní celý můj budoucí život. Vyrůstala jsem jako jedináček ve vilce na okraji velkoměsta. Můj otec je, jak už jsem říkala ministr obrany, a moje matka je bývalá modelka. Jako dítě jsem měla všechno na co jsem si vzpomněla, chodila jsem jen do soukromých škol, nakupovala jen značkové oblečení, ale to všechno se právě mým únosem změnilo.

Jeli jsme autem dál, ruce jsem měla přivázané k sobě a zalepenou pusu. Jeli jsme dlouho. Usnula jsem, vzbudilo mě, až když auto zastavilo. Oba muži vyšli ven. Venku byla tma. Za oknem auta jsem viděla barevná světla. Vypadalo to jako rychlé občerstvení někde u dálnice. Chtěla jsem otevřít dveře auta, ale nešlo to auto bylo zamčené zvenku. Chtěla jsem na sebe nějak upozornit, ale ruce jsem měla svázané a auta měla kouřová skla. Muž, který seděl vedle mě se přibližoval k autu. Odemknul a sedl si opět vedle mě, v ruce držel petlahev. Strhnul mi pásku ze rtů a zeptal se: ,,Chceš se napít?" ,, Ano, rozvážeš mi ruce?" ,,Ne nerozvážu." Držel mi flašku u úst a já jsem se napila. ,,Kam jedeme?" zeptala jsem se. ,,To tě vůbec nemusí zajímat, o to se nestarej." ,,Chce se mi na záchod." řekla jsem. ,,Teď?" ,,Jo teď." ,,Tak pojď ven z auta." Otevřel dveře, vytáhl mě ven a táhl mě rychle do blízkého lesíčka. Na mých jedenácti centimetrových podpadcích se mi nešlo moc dobře. Žena z fast foodu si mě všimla. ,,Pomoc!" zakřičela jsem. Muž mě chytl ze zadu za krk a hlaveň zbraně mi přitiskl k zádů. ,,Mlč, sem ti říkal!" ,,Můj otec mě už určitě hledá. Najde mě." ,,To si povíme. Došli jsme do lesíka. ,,Tak tady máš vhodný místo,"řekl. ,,Otoč se, já jinak nemůžu." Dobře, muž se otočil. Rychle jsem sundala moje lodičky skoro za čtyři tisíce a rozběhla jsem se někam do lesa. Jehličí mě píchalo do nohou, ostré větvičky a kůra se mi zarývali do chodidel. ,,Stůj!" muž si mě všiml, běžel za mnou. ,,Stůj!"křičel. A mně začal docházet dech.Snažila jsem se běžet co nejdál, vyhýbala jsem se roští, pařezům, ale už mě doháněl. Chytl mě za rameno, otočil mě k sobě a prudce mě udeřil do tváře. Mnula jsem si tvář. Začali mi téct slzy. Nikdy v životě mi nikdo facku nedal, až můj únosce. Plakala jsem.

,,Ty sis myslela, že mi utečeš?!" Křičel na mě. Nic jsem neříkala, vzlykala jsem. Opravdu to bolelo. ,,Jdem do auta, žádný blbosti, jasný?" Přikývla jsem. Šla jsem vedle něj pomali zpátky k autu. Týpek v kapuci zrovna típl cigaretu. ,,Ty vole, cos jí provedl?" Řekl týpek, když jsme přišly pod pouliční lampu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám asi jeho dlaň obtisknutou na tváři. ,,Mrška nám chtěla utýct, jedem, ať to nezkusí znovu." Plakala jsem, než jsem znovu usnula.

,,Vstávej, vystupovat," řekl muž. Otevřel mi dveře. ,,Hni s sebou." vylezla jsem z auta. Stáli jsme někde v zapadlé části nějakého města. Před námi byla akorát hala s obroskými dveřmi. Okolo byla tma, nikde nebylo vidět žádné světlo, nikde nebyl ani živáček. Muž otevřel velká vrata. ,,Pojď." týpek v kapuci mě chytl za rameno a táhl mě dopředu. V hale bylo vidět světlo. Celkem mě překvapilo zařízení haly. Bylo krásné, luxusní. V rohu byla obrovská kuchyně, uprostřed haly tři kožené černé pohovky a velká plazma televize. Po boku haly byly mohutné masivní vestavěné skříně a hned vedle nich bylo kovové točicí schodiště.

Muž mě odvedl po schodech nahoru. Otevřel jedny asi z deseti dveří. Místnost byla velká asi jako polovina koupelny, kterou jsem měla doma ve vile. U stropu bylo malé zamřížované okno. Na zemi byla stará, odporná, matrace a červená chlupatá deka. Muž mě strčil do místnosti a zamčel za mnou dveře.

vypnout mobilní verzi