Rebeca | Rebecca:, kapitola 2: Zbav se jí

 Ráno mě probudilo cvaknutí zámku, muž, který mě unesl otevřel dveře a vešel dovnitř. ,,Dobré ráno," řekl mi. zvedla jsem hlavu z matrace, ale musela jsem se chytnout za tvář, hodně to bolelo. ,,Bolí tě to?" zeptal se. Neodpověděla jsem mu. Sedla jsem si na matraci,obejmula jsem si kolena. V noci jsem se vůbec nevyspala, celou noc jsem měla svázané ruce, matrace byla tvrdá a hrozně smrděla.

Sedl si vedle mě. ,,Bolí tě to?" zeptal se znovu. ,,Jo bolí! To si myslíš,že když mě jednu flákneš, že to jen tak vyšumí?!" Křičela jsem na něj. ,,Promiň, nechtěl jsem ti nijak ublížit, tady máš led, dej si to na to, ať si tvůj papá nestěžuje, že jsme ti skřivily vlásek." řekl ironicky. Vyrvala jsem mu led z rukou a připlácla jsem si ho na tvář. Zasyčela jsem bolestí. ,,Je to lepší?" zeptal se, ale nic jsem mu na to neřekla. ,,Jsi připravená na telefon otci?",,Samozdřejmě." Odsekla jsem. ,,Tak pojď." chytl mě za rameno a vedl mě po schodech dolů. Na velké kožené pohovce seděl asi padesátiletý muž. ,,To muselo být těžké synu, unést tak překrásnou dívku." Poznamenal. ,,Celkem ujde,"řekl muž, který mě vedl dolů. ,,Tak se tu posaď slečno." Vyzval mě ten starý. ,,Zavoláme tatínkovi," vytáhl z kapsy luxusního obleku mobilní telefon, vytočil číslo, a vrazil mi mobil k uchu. Nemohla jsem ho držet sama, protože ruce jsem měla od provazů celé modré.

Na druhé straně drátu se ozvalo ,,Prosím, tady Kolins." Byl to hlas mého otce. ,,Tatí!" Zakřičela jsem do telefonu, plakala jsem a muž v obleku mi sebral telefon oddělal od ucha.

,,Dobrý den, pane Kolinsi," chvilku bylo ticho. ,,Ano, máme vaši dceru, vaši jedinou, milovanou dceru," zase bylo ticho, zřejmě mluvil můj otec. ,,Ne, my nechceme peníze, chceme něco jiného, chceme všechny data o našich atomových zbraních, všechny záznamy o trestancích a všechny informace o obraně státu, moji; nabídku si rozmyslete, zavolám vám dnes večer. A žádnou policii!" Muž zavěsil. ,,Odveď ji nahoru do pokoje, dej jí něco k jídlu, prostě se o ni postarej. A nerozvazuj jí ruce a svaž jí nohy, ať nám mrška neuteče." ,,Jasně otče." Muž mě odvedl nahoru do pravděpodobně mého pokoje. ,,Nechtěl jsem tě včera uhodit, ale kdybys mi utekla měl bych průser." ,,Ten budeš mít tak jako tak," řekla jsem drze. ,,Mohl bys mi prosím, prosím, rozvázat ruce?" ,,Ne, to bych teda nemohl," řek necitlivě. Vzal provaz a svázal mi nohy. ,,Pošlu sem někoho s jídlem." Řekl a vyšel ven z místnosti. Zavřel za sebou dveře a zamčel.

Asi za půl hodiny přišel menší chlapec. Mohlo mu být asi kolem 17, stejně jako mě. ,,Ahoj, jsem Bart, a donesl jsem ti něco k jídlu." Ani jemu jsem neodpověděla. ,,Páni, říkali mi, že seš hezká, ale že až takhle hezká, to bych neřekl." ,,Dík." ,,Udělal jsem míchaný vajíčka," řekl a přistoupil blíž. Sedl si vedle mě a začal mi dávat do pusy jednu lžíci za druhou. ,,Páni, máš úplně modrý ruce." ,, Jo, rozvážeš mě? Prosím?" řekla jsem žalostně a udělala jsem psí oči. ,,Rád bych,ale nemůžu." ,,Hm, řekneš mi aspoň kde teď jsem?" ,,To taky nemůžu." ,,A co ty jsi? Poskok?! Nemáš vlastní mozek?" ,,Myslím, že už nemáš hlad." Zvedl se a šel pryč. Zamknul dveře a já zase zústala sama mezi čtyřmi stěnami s matrací a dekou. Těšila jsem se až ti únosci zavolají mému otci a řeknou mu, kde bude místo předání.

Nevím za jak dlouho to bylo, ale slunko mi už pomali přestávalo svítit do místnosti tím malým oknem u stropu, když můj únosce vešel do dveří. ,,Tak pojď," řekl. ,,Jak mám jít, když mám svázaný nohy?" ,,Dobře, rozvážu tě." Vytáhl z kapsy skládací nůž a přeřízl mi provazy na nohou. Scházela jsem opět ze schodů a už jsem opět viděla starého muže na pohovce.

,,Tak se tu posaď," dal mi mobil opět k uchu. V přístroji se ozval hlas mého otce ,,Tady Kolins." ,,Ahoj tati!" zakřičela jsem úskostlivě do mobilu,ale ten starý muž mi ho opět sebral. ,,Tak jak jste se rozhodl pane Kolinsi?" Dlouho bylo ticho, můj otec něco říkal. ,,Ne to je nepřípustné." Řekl muž v obleku a zase bylo ticho, když mluvil zrovna můj otec. ,,Ne, my nepolevíme," ze sluchátka jsem slyšela zoufalý křik mého otce, chvilku prosil, ale pak už muž v obleku zavěsil. ,,Tak co?" zeptal se můj únosce. Jeho otec se podíval nejdřív na mě a pak na něj, potom zase na mě. ,,Vypadá to, že pro tvého otce je důležitější bezpečnost státu, než život vlastní dcery. Chtěl smlouvat, tak má smůlu. Okamžitě se jí zbav. Zbraň máš Nicolasi." ,,Jo mám, ale otče, nepočkáme ještě? Třeba se ozve." ,,Ne, to je moje rozhodnutí, zabi jí. Vem si auto a vyřiď to co nejdřív."