Rebeca | Rebecca: kapitola 3, smrt už je tady

 V hlavě mi zněla spousta otazníků. Co že to řekl ten starší muž? Proč nedal mému otci druhou šanci? Proč mě musí zrovna zabíjet? Proč musím zemřít? Co asi udělá ten mladý s mým tělem? Jak mě rodiče najdou? Najdou mě vůbec? Proč musí zrovna můj život zkončit takhle brzy?

Ani jsem si neuvědomovala, co se se mnou děje od té věty, kterou vyřkl z úst ten starší muž. Přemýšlela jsem o mém dosavadním životě, přišla jsem na to, že byl prázdný. Sice jsem měla vše na co jsem si vzpoměla, ale nikdy jsem nezažila dobrodružství, nikdy jsem se doopravdy nezamilovala. A šanci na to, že něco takového ještě v životě zažiju mi sebere můj mladý únosce.

Únosce, který mě svázal ruce i nohy, zalepil pusu, posadil mě na zadní sedačku auta, sám si sednul za volant a nastartoval. Beze slova mě vezl na místo, na místo o kterém jsem nevěděla vůbec nic, ale které mělo být moje poslední. Plakala jsem.

Asi hodinu jsme jeli. Míjeli jsme domy, velké luxusní domy, paneláky, i ty rodinné domky. Domky, kde po zahrádce pobíhaly děti, nahlas se smály, domy u kterých byla rozkvetlá zahrada. Takové domy jaké já nikdy mít nebudu. Vyjely jsme z města. Místo domů jsem teď z oken pozorovala rozkvetlé zahrady, rybníky, les.

Dojely jsme na lesní cestu. Nikde nebylo ani živáčka, nebyla vidět ani rychlostní silnice po které jsme přijeli. Ideální místo na vraždu a na následné zahlazení stop. Auto zastavilo. Srdce mi bušilo jako nikdy předtím. Bála jsem se, ale už jsem neplakala. Muž otevřel dvěře. Uslyšela jsem jak se podrážkou dotknul země. Stoupl si. Kráčel k zadním dveřím.Třásla jsem se. Muž otevřel zadní dveře. Odtáhla jsem se na druhou stranu auta. Muž mě chytl za nohu a vytahoval mě z auta ven. Bránila jsem se, ale nešlo to. Neměla jsem dost síly. Muž mě vytáhl z auta. Spadla jsem na kamenitou lesní cestu. Kamínky se mi zarývaly do nohou. Seděla jsem na cestě, cítila jsem se bezmocná. Muž si poodhrnul košily a z podopasku vytáhl zbraň. Malou, nenápadnou zbraň, ale mocnou. Tak tahle pistolka, která vypadá jako hračka pro děti mě má zabít?

Muž namířil zbraň na mě. Podívala jsem se mu do očí. Stiskl spoušť, zavřela jsem oči, slyšela jsem ránu.

Nikdy jsem si nemyslela, že čas jde takhle spomalit. Čekala jsem až mě kulka vypálená z té malé ,,hračky" bolestivě zasáhne. Čekala jsem, až se projektyl zarazí někam do mého těla.

Čekala jsem na bolest, kterou bych měla každým okamžikem cítit, na to jak se ven z mého těla prodere ven pramen teplé krve, na to světlo v tunelu, na smrt.